Problém této úmluvy nespočívá v potřebě nějakých nových a nám dosud neznámých právních ustanovení, ale v něčem mnohém podstatnějším. Jde o postavení a posílení pravomocí nevládních a nikým nevolených a nikomu se nezpovídajících orgánů a organizací, postavených v podstatě nad kompetenci státních institucí, které v demokratickém státě jsou odpovědny demokraticky zvolenému parlamentu.
O problémech, které provázejí dosavadní nepřijetí usnesení Rady Evropy nazývané „Istanbulská smlouva“ psal v Právu psal 18.2. Petr Kolman („Povyk kolem istanbulského nic“). Naprosto správně namítá, že požadavky na ochranu žen obecně a zejména proti různých formám násilí, které by podle této smlouvy měly být u nás zakotveny v našem právním řádu již dávno obsaženy. Je to zřejmé již z toho čl.1 smlouvy stanoví že, „Účelem této úmluvy je „chránit ženy proti všem formám násilí a předcházet, stíhat a odstraňovat násilí na ženách a domácí násilí.“ Něco z toho již v našem právu snad není?
Po případném – a zcela zbytečném- - přijetí Istanbulské „smlouvy“ by nebylo třeba v našem řádu nic měnit a právní ochrana postavení žen by nebyla nikterak posílena. Opravdu se někdo vážně domnívá, že ustanovení o tom, že „ smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k tomu, aby obětem zajistila přístup ke zdravotní péči a sociálním službám…“ nebo ustanovení že „smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k tomu, aby sňatky uzavřené z donucení bylo možno prohlásit za neúčinné“ jsou nové myšlenky, která musíme v našem právním řádu nějak nově upravovat ?
O „nic“ však rozhodně nejde. Problém této úmluvy nespočívá v potřebě nějakých nových a nám dosud neznámých právních ustanovení, ale v něčem mnohém podstatnějším. Jde o postavení a posílení pravomocí nevládních a nikým nevolených a nikomu se nezpovídajících orgánů a organizací, postavených v podstatě nad kompetenci státních institucí, které v demokratickém státě jsou odpovědny demokraticky zvolenému parlamentu. V úmluvě jsou tomu věnována ustanovení o tzv. monitorovacím mechanismu“( čl. 66), který, podle mého názoru, je hlavním problémem a hlavní námitkou proti přijetí této úmluvy. Stanoví se zde že „Za účelem zajištění účinného provádění ustanovení této úmluvy smluvními stranami zřizuje úmluva zvláštní kontrolní mechanismus podle něhož smluvní strany budou uznávat, podněcovat a na všech úrovních podporovat činnost příslušných nevládních organizací a občanské společnosti, které působí v oblasti boje proti násilí na ženách, a zavedou účinnou spolupráci s těmito organizacemi “.
Mnohem závažnější je že v čele tohoto koordinačního mechanismu má stát mezinárodní „expertní skupina“, která má být ustavena do jednoho roku po ratifikaci všemi členskými zeměmi, což se dosud nestalo. Má disponovat řadou kompetencí a má - což je podle mého názoru dost důležité - nezávisle na vnitrostátních orgánech monitorovat a prosazovat naplňování této úmluvy. Na základě jakých kritérií a zejména jaké ideologie bude rozhodováno a posuzováno není předem zřejmé. Národní parlamenty pak budou pouze „přizvány k účasti na monitorování“ postupu implementace. Nelze se tedy neptat zda by vytváření takové paralelní struktury, nepodléhající vnitrostátnímu právu, neznamenalo nepřiměřené zasahování do státní suverenity, a to i v oblastech, v nichž se Česká republika nevzdala svých pravomocí ani ve prospěch orgánů Evropské unie (především rodinná a vzdělávací politika)? A o jejichž souladu s naší Ústavou rozhoduje náš Ústavní soud?
Problém Istambulské smlouvy nespočívá v potřebě nějakých nových a nám dosud neznámých právních ustanovení, ale v něčem mnohém podstatnějším. Jde o postavení a posílení pravomocí nevládních a nikým nevolených a nikomu se nezpovídajících orgánů a organizací, postavených v podstatě nad kompetenci státních institucí, které v demokratickém státě jsou odpovědny demokraticky zvolenému parlamentu.